Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nic není nemožné

19. 6. 2010

Rozhovor s "posledním mužem na Měsíci", americkým astronautem E. A. Cernanemi-magazín

Letos v červenci uplyne už 41 let od chvíle, kdy v sobotu 20. 7. 1969 ve 21:17:41 našeho času přistál lunární modul Eagle v Mare Tranquillitatis (Moře klidu) na Měsíci. Pak Neil Armstrong vyšel úzkým otvorem na schůdky připevněné na jedné z nohou modulu. V neděli 21. 7. 1969 ve 2:56:21 našeho času se v přímém televizním přenosu jako první člověk dotkl měsíčního povrchu se slovy: „Je to malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo." Do lidské historie se ovšem trvale zapsal i zatím poslední z dvanácti pozemšťanů, kteří bájnou Lunu navštívili - Eugene Andrew Cernan.

Při letu Apollo 17 v prosinci 1972 pilotoval lunární modul LM - 12 Challenger. Na povrchu Luny přistál 11. 12. 1972. Prožil zde 74 hodin, 59 minut a 40 sekund. Spolu s kolegou Harrisonem Haganem Schmittem po přistání pomocného modulu uskutečnil tři výpravy po měsíčním povrchu. Nachodili a ve speciálním vozítku najezdili 35,7 km. Nasbírali 110, 52 kg hornin, které pak prozkoumali vědci.

V měsíčním prachu zanechal otisky bot (číslo 10), jako zatím poslední z dvanácti lidských návštěvníků. Na naši planetu se vrátil 19. 12. 1972, přistál v Tichém oceánu.

Při krátké návštěvě ČR americký astronaut rád odpověděl ExPressu na několik otázek.

:::::::::::::::::::::::::

Amerického astronauta Eugena A. Cernana jsme zastihli na besedě s akademiky v pražském sídle Akademie věd ČR (V pozadí mi pozorně naslouchá světoznámý astrofyzik RNDr. Jiří Grygar.
Snímek Milana Koukala
:::::::::::::::::::::::::

Pane Cernane, jaké to je, když pozemšťan stojí na tajemném Měsíci a hluboko pod sebou –v astronomické vzdálenosti 400 000 km  - vidí rodnou Zemi?

Naše planeta je ohromně krásná. Když se na ni díváte, říkáte si, že něco tak nádherného se nemohlo zrodit jen náhodou. Cítil jsem se tam bezpečně, až mysticky. Nedivím se, že kdysi přítel Alan Shepard na Měsíci ozářeném slunečními paprsky dojetím plakal, když v nekonečné černotě viděl nádhernou jasně modravou Zemi. Uvědomil jsem si, že tady končí všechny naše poznatky a začíná něco tajemného, neuchopitelného, co se nedá slovy vyjádřit. Cítil jsem, že tady zastupuji celé lidstvo. Je to obrovský duchovní zážitek. Musí být NĚKDO větší než my, kdo dal dohromady tuto malou část vesmíru.

Nečekaně jste prý objevili oranžovou zeminu či spíše měsíčninu?

Ano, oranžovou půdu jsme našli zcela náhodně. Kupodivu obsahovala chemické prvky z měsíčních hlubin. Tak jsme snadno získali informace o vnitřní struktuře Měsíce, jaké bychom nemohli dosáhnout žádným jiným způsobem. Vědci tím odhalili další měsíční tajemství. Oranžová půda patří k nejpřekvapivějším objevům celého programu Apollo.

Myslíte, že je na Měsíci stále co objevovat?

Samozřejmě. Byl jsem osobně u toho, když bývalý prezident Bush vyhlásil program mise k Marsu a obnovení letů na Měsíc, kde by se měla vybudovat i stálá základna. Má k tomu dojít nejpozději do 15 let. Jako konzultant se účastním přípravy programů NASA, kde se vyjadřuji k některým problémům. Myslím, že na Měsíc poletí mezinárodní posádka.

Takovou vizi nedávno narušil americký prezident Barack Obama, když zrušil plán na opětné přistání na Měsíci jako přípravu na dobytí Marsu. První a poslední američtí astronauti na Měsíci - Neil Armstrong a Eugene Cernan - kritizovali při slyšení v americkém Senátu uvedený Obamův plán na další směřování amerického vesmírného programu. Podle Armstronga s Cernanem připraví USA o dosavadní vůdčí postavení vesmírné velmoci a přepustí toto vedení jiným národům.

Od vašeho letu se velmi výrazně zlepšila technika. Robotická zařízení dokážou provádět velice složité operace. Nedokázala by dělat průzkum na Měsíci místo lidí?

Vesmírná cesta člověka nikdy nebude přežitkem. Představte si, že by Kryštof Kolumbus vyslal přes Atlantický oceán loď bez lidí, jen s nějakými roboty. Ty by si nikdy nekladly takové otázky jako člověk!

Před zpátečním startem jste se pokřižoval. Pomocný modul Challenger se na oběžné dráze kolem Měsíce podařilo spojit s návratovým velitelským modulem CSM –114 America až na třetí pokus. Přitom vám zbývalo minimum paliva. Nemají astronauti strach, že se z vesmírných hlubin domů, ke svým blízkým, už nikdy nevrátí?

Trochu obav k člověčenství patří - a nejen statisíce kilometrů od domova. Právě tak jako zvídavost: Všichni bychom měli vědět, odkud pocházíme a kam směřujeme.

Kam bude podle vás směřovat průzkum vesmíru?

Myslím, že se dočkáme rozvoje takzvané vesmírné turistiky – do kosmu bude létat více vědců, umělců, žurnalistů, ale i učitelů či studentů. Ti budou po návratu sdělovat svoje dojmy ostatním. Domnívám se, že další generace takhle poletí už k Marsu.

Hranice vesmíru už úspěšně s pomocí letadla překonává soukromá loď SpaceShipOne. Myslíte, že podobné projekty mohou v budoucnu nahradit raketoplán, který je drahý?

Ne. Raketoplán bude možná nahrazen, ovšem nikoli něčím takovým jako je tato malá loď. Myšlenka, že do vesmíru poletí celé autobusy turistů není na pořadu dne.

Naši zemi, kterou máte tak rád, jste navštívil již mnohokrát.

Ano, poprvé už v roce 1974, i když poněkud utajeně. Je to vlast mých prapředků, poznal jsem tady mnoho krásných míst, historických měst, chrámů. Chtěl bych dodat, že na svou kosmickou misi jsem si vzal československou vlajku. Tu jsem pak předal do Astronomického ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově.

V roce 2001 Vás ministr obrany vyznamenal prestižním Záslužným křížem. Ve stejný rok, přesně na státní svátek 28. října, se s Vámi a kosmonautem Vladimírem Remkem v jižních Čechách ošklivě zřítil armádní vrtulník MI – 8S. Protrhly se obě nádrže plné paliva, hrozil požár a exploze. Přitom zdeformované dveře nešly zevnitř otevřít. Jak jste takové nebezpečné okamžiky, kdy šlo o život, prožíval?

Pravda je, že to přistání bylo mnohem tvrdší než na měsíčním povrchu. Ovšem potom mi to vynahradilo velice vlídné zacházení v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Tam se shodou okolností v té době léčil tehdejší prezident Václav Havel, takže nečekaně došlo k našemu historickému setkání. Jak vidíte, všechno zlé může být k něčemu dobré.

Chtěl byste zase letět do vesmírných dálav?

Ano. Nechtěl bych však čas strávit jen na oběžné dráze, ale zase se dotknout měsíčního povrchu. Zatím létám ve svém malém letadle Cessna. Už jako kluk jsem měl sen - být pilotem. Četl jsem romány Julese Verna a lákala mě cesta do vesmíru. To se mi splnilo. Teď už mám devět vnoučat. Od chvíle, kdy začala vnímat, jim rodiče ukazují Měsíc v úplňku a říkají: „Vidíte, po něm chodil dědeček.“ Co si můžu přát víc!

To je nádhera. Jistě jsou vnoučata na svého dědečka pyšná…

Jednou večer jsem se na svém texaském ranči díval na Měsíc v úplňku. Stoupal vzhůru nad hory a zářil až bolestně jasným světlem. Vzal jsem svou pětiletou vnučku Ashley do náruče, tak jako jsem kdysi držíval její maminku Tracy pod podobnou večerní oblohou. Napadlo mě, že teď už je možná ve věku, kdy porozumí a dokáže si pamatovat, a chystal jsem se jí vyprávět svůj příběh. Ale ještě než jsem začal, ukázala přímo nahoru a řekla mi vzrušeným hláskem: „Dědo, támhle je tvůj měsíček!“

A co se dělo v onom nádherném měsíčním večeru dál?

Volil jsem slova, které by jí mohla být bližší: „Je strašně, strašně daleko v nebíčku, tam, kde bydlí Pán Bůh. Děda nahoru vyletěl v raketě a bydlel tam na měsíčku celé tři dny. Dokonce tam namaloval do písku písmenka mámina jména.“ Dívenka ještě chvíli pozorně zkoumala Měsíc na obloze, pak sklouzla pohledem níž a podívala se mi do očí. Před sebou neviděla žádného mocného a vystrojeného vesmírného hrdinu z dob, než přišla na svět, jen svého bělovlasého milujícího dědečka. Znovu se však zadívala nahoru a pak na mě: „Dědo, to jsem nevěděla, že jsi byl až v nebíčku!“

Jistě jste vzorem pro mnohé naše čtenáře, zejména mladé. Co jim vzkážete?

Každý člověk má snít, hlavně mladí lidé. Vím, že mnohé zůstane jen pouhým přáním, ale přesto to přispěje k rozvoji osobnosti. Můj tatínek mi říkal, že se mám snažit dělat vše naplno. Soustředit se na jednu věc. Tak mladí by se měli snažit v něčem kladném vyniknout. Řídit se heslem, že nic není nemožné.

Děkuji za rozhovor a přeji další úspěchy ve všelidském poslání.

Autor: Milan Koukal
Zdroj: ExPress, červen 2010; i-magazín