Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kutná Hora je pro mne klenotem

 Povídáme si s devadesátiletou zpěváckou legendou Standou Procházkou

Mnozí diváci nechtěli 3. května 2010 v kutnohorském Městském Tylově divadle při komponovaném pořadu Legendy přicházejí věřit, že Standa Procházka, který jim krásně zpíval, si v loňském roce, 7. srpna 2009, svěže potykal s devadesátkou. Po skončení vystoupení ochotně odpověděl ExPressu na pár otázek.

Jaké bylo vaše dětství?

Neradostné. Doma v Mostě jsem už jako kluk v bídné době po 1. světové válce pomáhal rodičům – vybíráním uhlí na haldě, při česání chmele. Tatínek, který byl horníkem, často neměl práci a doma čekalo pět hladových dětí. Udřená milovaná maminka zemřela na souchotiny, kdy mi bylo patnáct let. Vyučil jsem se číšníkem, ale osudová náhoda mě časem přivedla k profesionálnímu zpívání.

::::::::::::::::::
Standa Procházka (vlevo) s autorem encyklopedie Dechovka, Milanem Koukalem, který připravil i tento rozhovor
Snímek: archív autora
::::::::::::::::::
 

Už před 2. světovou válkou jste se tak stal zpěváckou hvězdou…

Zasloužil se o to především profesor Jaroslav Malina, jehož orchestr mě doprovázel v pražské taneční kavárně Vltava. V ní také zpívala Inka Zemánková, alias Slunečnice. Jsem rád, že jsem se tam od roku 1958 stal jakýmsi patronem začínajícího Karla Gotta. Proto mě velice potěšilo, když si mne Kája vybral, abych se loni stal kmotrem zvukových nosičů k jeho sedmdesátce. Ostatně on mi předtím k mému kulatému jubileu křtil zase moje dílko.

Které další umělce jste zblízka poznal?

Vystupoval jsem na různých scénách – včetně Lucerny – se svým pěveckým vzorem Járou Pospíšilem, Vlastou Burianem, Járou Kohoutem, Hanou Vítovou, Jiřinkou Bohdalovou, Vladimírem Dvořákem, Jarouškem Šterclem, Lubomírem Lipským, Felixem Holzmannem, Jirkou Hrzánem, Waldou Matuškou, dr. Janem Pixou, Zorkou Kohoutovou a mnoha dalšími oblíbenými kumštýři. Zahrál, tedy spíše zazpíval, jsem si i v mnoha filmech, třeba Kavárna na hlavní třídě.

Ovšem lidé vás desítky let znají především z rozhlasového a televizního vysílání, o gramofonových deskách ani nemluvě…

V Československém rozhlasu jsem mnoho let zpívával i několikrát denně, zpočátku živě. Na kontě z televize mám přes dvě stovky oblíbených pořadů, včetně Sejdeme se na Vlachovce. Fanoušky mnoha generací jsem snad potěšil i více jak 350 zvukovými nosiči. Zatím poslední mi Veselka Ladislava Kubeše nahrála k mé devadesátce. Tam jsem si složil a nazpíval i Nedělej nám starosti, stáří!

Z mnoha písniček se staly hity. Připomenu jen Tam na stráni při měsíčku, Skřivánek zpíval, Už, kamarádi, pomalu stárnem, Pod jednou střechou, Láska nehněvaná, Bílé konvalinky, Hej panímámo, Kdyby ty muziky nebyly. Zpívalo se mi výborně, protože jsem dobře osobně znal autory – Vejvodu, Vacka, Poncara, Borovičku, Valdaufa, Jacuru i jiné pány mistry.

Považujete se tedy za velmi úspěšného?

Bohužel nebyly jen úspěchy, ale i životní prohry, tak jak je přináší nevypočitatelný osud. Někdy dokáže být až moc krutý. Když mi bylo osmačtyřicet, roku 2003, zemřel po dlouhé chorobě v nemocnici, doslova před mýma očima, syn Stanislav – výborný zpěvák, idol mladých. Přes dvacet let jsem vdovcem. Naštěstí umím vařit a i jinak se o sebe postarat. A také mám v Praze hodnou snachu Mílu a její a Standovu dcerku – moji milovanou vnučku Karolínku. To je takové moje sluníčko, které mi dává chuť do života.

Jak si udržujete životní elán, optimismus, který přenášíte i na posluchače?

Ještě žiju! Rád si dám trošku červeného vínka. A právě teď dopisuji pro nakladatelství Argentum vzpomínkovou knížku Lásky i vrásky Standy Procházky, ve které bych rád s nadhledem bilancoval svůj život, který už míří ke stovce. Nezapomínám v ní ani na to, jakou posilou pro mne byl a je sport.

Můžete to nějak blíže upřesnit?

Ještě nedávno jsem hrál tenis. Hlavní je teď pro mne fotbal. Jsem věrný slávista, dobře jsem osobně znal Františka Pláničku a kanonýra Pepiho Bicana, vedle kterého jsem sedával na tribuně. Nezapomenu na dalšího kamaráda - Františka Veselého, který nás nedávno náhle opustil. Můj kamarád Pepíček Zíma je zase sparťan a tak se špičkujeme - podle toho, jak se našim barvám daří. Hodně času strávím u televizoru při různých sportovních přenosech. Teď se těším na květnové mistrovství světa v hokeji.

Stále také veřejně vystupujete, letos v březnu dokonce na pražském Žofíně. Nyní jsme vás uvítali v Kutné Hoře. Jaký k ní máte vztah?

Už jako kluk jsem se zajímal o různé pověsti. Velice mě zaujalo povídání o kutnohorských havířích. Představoval jsem si, jak to tenkrát v tomto místě asi vypadalo. Vždyť to nebylo ledajaké, ale královské sídelní město. A tak se mi splnil jeden velký klukovský sen, když jsem po delším čase do Kutné Hory osobně zavítal. Dychtivě a úctou jsem procházel historickými místy, která jsem do té doby znal jen z vyprávění. Není nic krásnějšího, než když taková místa můžete navštívit.

Vzpomenete si na příhodu, která se vám v Kutné Hoře stala anebo má k našemu městu nějaký vztah?

Vztah ke Kutné Hoře mám velmi vřelý, protože často jsem jezdíval okolo cestou do blízkých Žlebů, odkud pocházela moje manželka. To je ta cesta na Čáslav, jezdil jsem kolem ukazatele Kutná Hora. Tam byl také Kaňk, kde dřív kutali havíři stříbro…

Jednou jsme si s manželkou a už i se synkem Standou udělali delší výlet do města. Prohlédli jsme si všechny slavné pamětihodnosti, které obdivují cizinci. Nevynechali jsme ani kostel, kde je známá kostnice plná lebek. Standa byl tehdy ještě malý, tak se těch koster trošku bál. Vidíte, zemřel v necelých padesáti letech. I milovaná manželka mě před dvaceti roky navždy opustila. A já sám se do Kutné Hory letošního třetího května zase vzpomínkově navrátil.

Můžete čtenářům prozradit, proč jste přijal účinkování v komponovaném pořadu Legendy přicházejí?

Byla to do jisté míry velmi šťastná náhoda. Setkal jsem se Praze s ředitelem nakladatelství Argentum, které připravuje k vydání moji už vzpomenutou knihu Lásky i vrásky Standy Procházky. Když mě jménem pořádající kutnohorské firmy VYDEKO přizval k vystoupení, rád jsem souhlasil. Zjistil jsem totiž, že je upřímným kutnohorským patriotem.

A když jsem se dověděl, kdo má se mnou účinkovat, moc jsem se těšil, že se s těmito dlouholetými přáteli zase po čase sejdu. Hlavní však je, že společně jsme podle svých nejlepších schopností pobavili kutnohorské obecenstvo. Proto jsem velice pečlivě vybíral hezké písničky. Jsem rád, že si také se mnou od srdce společně zazpívali.

Co říkáte kutnohorskému publiku?

Letos v květnu to vůbec nebyla moje zdejší premiéra. Častokrát jsem tady vystupoval v minulých desetiletích. Nikdy jsem nezapomínal na písničku Já jsem z Kutné Hory koudelníka syn… Zdejší publikum vždy bylo velice výborné, kulturní. S opravdovým potěšením jsem před pár dny konstatoval, že současní diváci v této hezké tradici úspěšně pokračují. Chtěl bych jim také tímto způsobem ještě jednou poděkovat.

Když bude zdravíčko sloužit a oni si to budou přát, velice rád za nimi znovu přijedu. Kutná Hora je pro mne takovým královským klenotem.

Měl jste čas si před letošním květnovým představením tento klenot alespoň krátce prohlédnout?

Člověk se rád vrací do míst, kde někdy něco hezkého prožil. Ani já nejsem výjimkou. Navštívil jsem nyní s pohnutím místa, kde jsem se tenkrát procházel s mými nejbližšími. Dnes na ně už jen vzpomínám. Musím říct, že Kutná Hora je dnes velmi pěkné, výstavní město. Budu se do něj vždycky rád vracet. Nejen proto, že jsem se tady znovu přesvědčil, jak hezká česká muzika lidská srdce odmyká. Bylo mi v Kutné Hoře dobře!

Autor: Milan Koukal
Zdroj: ExPress, květen 2010