Jdi na obsah Jdi na menu
 


Laskavý poutník

24. 5. 2010

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., je světově uznávanou kapacitou v oboru Dětské onkologie, kterou v Československu zakládal. Zároveň je velkým ctitelem a obdivovatel umění. Nesčetněkrát zahajoval výstavy, koncerty a další kulturní akce, při kterých svým osobitým a skvělým literárním stylem vlídně pohovořil o díle či umělci.

Redakce ExPressu si pokládá za čest, že se pan profesor ujal rubriky Osobnost o osobnosti.

Zatímco dubnové kalendárium bylo k výročím umělců macešské, květnové to vynahrazuje. Nebylo snadné si vybrat. Medailon by si jistě zasloužil legendární herec slavné staré gardy Národního divadla Jindřich Mošna, právě tak jako první český moderní krajinář Antonín Chittussi nebo básník a vynikající překladatel francouzské poezie Jindřich Hořejší. Určitě i někteří z dalších pětadvaceti českých či zahraničních umělců, kteří se do kalendária vešli. Moje volba padla nakonec na osobnost, které se dostávalo za života právem mnoha poct a na kterou současná doba zapomíná. Ale takový už je svět. Tou osobností je český hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Kalendárium připomíná 59. výročí jeho úmrtí. Vloni se připomínalo 150. výročí jeho narození, ale…

Moje „ale“ pramení ze skutečnosti, že Foersterovo významné dílo zůstává, po mém soudu neprávem, ve stínu tvorby jak klasiků 19. století (z našich Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha, z evropských Petra Iljiče Čajkovského, Edvarda Griega a Nikolaje Rimského-Korsakova), tak v přítmí slávy představitelů moderny 20. století (Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů u nás a zejména Guslava Mahlera, Clauda Debussyho, Richarda Strausse, Alexandra Glazunova, Sergeje Rachmaninova, Maurice Ravela, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a celé plejády dalších ve světě). Zatímco jejich skladby zní denně prostorami světových koncertních sálů, ty Foersterovy sotva kdo zná. Proč? Snad proto, že Foerster, ač řazen k moderně, představuje „jen jakýsi most“ mezi adorovanými klasiky a stále uznávanějšími modernisty a jeho tvorba se považuje spíše za „tradiční“ než novátorskou.

Za to, že Foerstera neznají ve světě tolik, jak by si zasloužil, můžeme sami. Jak často čeští umělci jeho díla vyváží a interpretují? V medailonu Laskavý poutník se pokusím doložit, že by si Mistr naši pozornost zasloužil. Název medailonu mi vnuknul sám. Doplnil jsem jen přídavné jméno laskavý. On totiž byl nejen vynikajícím skladatelem, ale i zdatným literátem. Ve čtyřech knihách bohatého literárního odkazu se tak označil sám: Poutník (1929), Poutníkovy cesty (1932), Poutník v Hamburku (1938) a Poutník v cizině (1947). Pro mne znamená pojem poutník ve spojení s Foersterem pouť jeho životem více, jak jeho pouť světem.

Dlouhý, dvaadevadesátiletý a neobyčejně plodný Foesterův život obsáhl druhou polovinu 19. a první polovinu 20. století. Už jeho mládí bylo plné hudby. V nejútlejším dětství naslouchal nejen klavírní hře svého otce, ale i šumění vody malostranské Čertovky. Zanedlouho ji pak vstřebával na proslulém kůru svatovojtěšského kostela V Jirchářích. Jeho otec, profesor konzervatoře, byl ředitelem jeho kůru a tehdy ještě neznámý Antonín Dvořák jeho varhaníkem. Tam poznal Bohuslav Foerster mnoho proslulých hudebníků. Divadelní atmosféru nasával v Novoměstském a později v Národním divadle. Účastnil se několika premiér Smetanových oper. A když ho jednou, malého kluka, Smetana pohladil a tázal se ho: Budeš také muzikantem?, odpověděl rozhodně: Budu! Jeho otec však nechtěl, aby jím byl a tak po maturitě začal studovat chemii, ale touha po hudbě byla silnější. Vystudoval varhanickou školu a jeho další život už naplňovala jen činnost hudební.

Když skončil v roce 1882 varhanickou školu, byl do roku 1888 varhaníkem u sv. Vojtěcha, pilně skládal a byl hudebním referentem Národních listů. V Národním divadle byl jako doma. V něm upoutal jeho pozornost nejen mimořádný talent mladé sopranistky Berty Lautererové, ale i její krása. Prvního zářijového dne roku 1888 měli sňatek a následujících pětadvacet let Foerster přizpůsobil svůj život její kariéře. V Praze zůstali do roku 1892 – Foerster jako ředitel kůru v chrámu Panny Marie Sněžné. V roce 1893 získala jeho paní angažmá v Městském divadle v Hamburku. Jeho hlavním dirigentem byl Gustav Mahler. Tam vzniklo mezi oběma muzikanty hluboké přátelství. V Hamburku setrvali Foersterovi deset let, Mistr skládal, učil na konzervatoři a byl pilným žurnalistou. Když se pak Mahler stal šéfem Vídeňské dvorní opery, povolal Bertu do Vídně a dalších patnáct let (1903 až 1918) žili Foersterovi ve Vídni. Foerster učil na vídeňské Nové konzervatoři, pilně skládal a psal.

Do Čech se Foersterovi vrátili po vzniku Československé republiky v roce 1918. Foerster se stal známou a váženou osobností. Od roku 1918 byl profesorem skladby Pražské konzervatoře, v letech 1922 až 1931 její mistrovské školy. Třikrát byl jejím rektorem. Už v roce 1919 se stal čestným doktorem Karlovy univerzity. Členem Josefem Hlávkou založené České akademie věd a umění byl od roku 1897 a v letech 1931 až 1939 i jejím prezidentem. V osmdesáti letech odešel do soukromí a v dvaadevadesáti – 29. května roku 1951 zemřel ve Vestci u Mladé Boleslavi.

Foersterovo dílo je impozantní. Složil více jak sto mužských sborů, které patří k jeho nejznámější tvorbě. Složil dvacet tři písně a písňové cykly, pět melodramů, šest oper, patnáct klavírních skladeb, šestnáct skladeb komorních, třináct církevních, pět scénických a jednadvacet orchestrálních včetně pěti symfonií, dvou koncertů houslových a jednoho violoncellového. Desítky českých pěveckých sborů přednášelo jeho skladby s nadšením a objednávali si je u něho. Rád jim vyhovoval.

Foersterovo pozapomínané dílo dokládá jeho kultivovanost, humanismus a jeho hlubokou víru. Je výrazně duchovně orientované, mnoho jeho skladeb vychází z okruhu katolické kultury, čiší z něj hluboký filozofující zájem o člověka a o jeho psýché, o jeho city a jejich prožívání. Foerster je bytostným založením lyrik, plný intimní subjektivity, hluboké meditace, je intelektuálním, myslitelským typem skladatele, který tíhne k metafyzice a k náboženským tématům. Ostatně proto byla jeho tvorba po roce 1948 režimu nepohodlná, snad kromě sborové. Zpracoval hudebně širokou paletu námětů a textů z české i světové literatury, což svědčí o jeho neobyčejném rozhledu.

Ze všeho, co jsem se mohl o Foersterovi dovědět, jsem získal přesvědčení, že to byl člověk neobyčejně ušlechtilý. Jaký přesvědčivější doklad jeho něhy a poetičnosti mohu nabídnout než věnování, které vepsal „mé milované ženě“ do partitury III. smyčcového kvartetu C dur, který složil roku 1907 a doprovodil je vypovídajícím veršováním:

Tu hudbu v srdci květem vzejít nech
a zjeví Ti, co slovy nelze říci;
mou lásku, dík za oběť nesčetnou,
i to, jak sladko bylo s Tebou žíti.
A její poslední Ti svěří vzdech,
jak těžko od Tebe bude jíti.

Ale abych představil Bohuslava Foerstera i z jiné strany. Letní období akademického prezidentování trávil po několik let v Hlávkově lužanském zámku, který zakladatel České akademie Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (jak to zní důstojně a moudře!) věnoval jako letní sídlo jejím budoucím prezidentům. V šedesátých letech minulého století (jak to zní vzdáleně a přitom jako by to bylo včera!) jsem měl příležitost prožívat s mojí paní a dětmi několik let letní měsíce v Lužanech a vstřebávat vzpomínky místních pamětníků. A tak jsem se dověděl, že zatímco prezident Akademie, historik Josef Šusta, chodíval tři, čtyři kilometry proti proudu Úhlavy a dal se pak unášet jejím voňavým a laskajícím proudem až do zámeckého parku, nechal si Foerster ve své zjemnělosti při břehu jednoho ze dvou koryt řeky, obtékající staré arboretum, postavit dřevěnou boudu, říkalo se jí koupadlo – v něm se smáčel skryt dokonale před okolím. V tehdy ještě existujících troskách koupadla jsme se koupávali i my. A řeka tenkrát ještě opravdu voněla, tak jako mi voní Foersterův odkaz.

Autor: Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
Zdroj: ExPress, květen 2010